Historie produktu

  V roce 1513 král Vladislav II. Jagellonský zrušil lénní závislost bílinského hradu a potvrdil Lobkowiczům držení hradu. Děpold z Lobkovic bílinským měšťanům již dříve platná privilegia. Již kronikář Hájek z Libočan uvádí, že čeledín českého zemana Kašťala jednou při honu objevil pramen vody, která měla zvláštní fyziologický účinek.

  Ještě začátkem 18. století se odebírala bílinská kyselka z nedostatku pitné vody i pro domácí potřebu. Teprve roku 1761 byla očištěna od "divokých vod". Do reservoárů z pískovcových kamenů byly svedeny všechny tři tehdejší prameny kyselky a tyto obehnány zdí. O dvě desetiletí později měla již bílinská kyselka odběratele doma i v cizině a jejich počet stále rostl. Pro zvládnutí zvyšujícího se odbytu byl postaven nový dům - balírna a expedice. Kníže František Josef z Lobkovic, majitel Bíliny provedl nákladné adaptace pramenů. K okrášlení prostředí pokryl pramen vkusným templem, neseným čtyřmi sloupy.

  Od roku 1782 byly známy léčebné vlastnosti minerální vody, jak o tom svědčí původní latinský nápis na mramorové desce zasazené v čele lázeňské terasy. Věhlas kyselky přispěl k jejímu rozšíření do řady evropských zemí. V roce 1786 bylo rozesláno 42 000 džbánků, v roce 1850 již 109 559 džbánků a v roce 1900 to bylo 4 315 307 džbánků. Byla postavena hrnčírna, ve které se tyto džbánky vyráběly. Z této doby pocházejí také některé lázeňské budovy. velký podíl na rozvoji a využití minerálních zdrojů měli vědci Dr. F. A. Reus, později jeho syn A. F. Reus. První z uváděných byl geolog a později balneolog, autor řady odborných knih.

  Jeho syn, mineralog, lékař, profesor na univerzitě v Praze a ve Vídni, působil později v Bílině jako lázeňský lékař. Řadou provedených rozborů přispěli k odbornému využití minerální vody, která je i dnes známa pod názvem Bílinská kyselka. Lékaři už tehdy doporučovali Bílinskou kyselku při nemocech dýchacích cest, při záduše, při počátečním stadiu onemocnění tuberkulozou plic, při onemocnění ledvin a močových cest, zvláště pak při výskytu kamenů i písku, dále revmatismu a v neposlední řadě při poruchách nervového systému, jako při hysterii a hypochondrii.

  Rozesílka Bílinské kyselky a Zaječické hořké vody je zobrazena podle zápisů v hlavní knize, list B za léta 1797 - 1802 na přiložené kopii mapky. Uvedená hlavní kniha se uchovala a je uložena ve státním archivu v Litoměřicích. Obchodní aktivity Bílinské kyselky jsou však prokazatelně doloženy v archiáliích rodu Lobkowiczů již od roku 1664. Například s tehdejším ruským carstvím obchodoval podnik již na přelomu 18. a 19. století. Dodávky kyselky do Moskvy realizovali v období 1798 až 1802 pánové M. A. Bollmann a Zenker & Colley. Do Petrohradu zajišťovali export v téže době Johan Asmus Kranse a Dr. Christian Thal. Z tohoto důvodu si nechala společnost ochránit pro tento trh značku a výrobek v roce 1910.

  Největšího rozmachu dosáhla kyselka na přelomu 19. 20. století, kdy byla vyvážena do celého světa, např. až do Ria de Janeira.